Když lidé mluví o náhlém vybavování starých vzpomínek, mají obvykle na mysli autobiografické nebo epizodické vzpomínky. Jak název napovídá, tento typ paměti uchovává epizody našeho života.

Dalším typem paměti, který si lze také náhle vybavit, je sémantická paměť. Sémantická paměť je skladištěm našich znalostí, které obsahuje všechna fakta, jež známe.

Obvykle má vybavování autobiografických a sémantických vzpomínek snadno identifikovatelné spouštěče v našem kontextu. Kontext zahrnuje naše fyzické okolí i aspekty našeho duševního stavu, jako jsou myšlenky a pocity.

Například jíte jídlo v restauraci a jeho vůně vám připomíná podobný pokrm, který dělávala vaše maminka (autobiografické).

Když někdo vysloví slovo "Oscar", vybaví se vám název filmu, který nedávno získal Oscara (sémantické).

Tyto vzpomínky měly v našem kontextu zřejmé spouštěče, ale někdy vzpomínky, které se nám mihnou v mysli, nemají žádné identifikovatelné spouštěče. Zdá se, že se nám vynořují v mysli z ničeho nic; proto se jim říká mind-pops.

Myšlenkové pochody by se neměly zaměňovat s vhledem, což je náhlé objevení možného řešení složitého problému v mysli.

Myšlenkové obrazy jsou tedy sémantické nebo autobiografické vzpomínky, které se nám náhle vybaví bez snadno identifikovatelného spouštěče.

Myšlenkové obrazy mohou obsahovat jakoukoli informaci, ať už jde o obraz, zvuk nebo slovo. Často je lidé zažívají, když se věnují všedním činnostem, jako je vytírání podlahy nebo čištění zubů.

Například čtete knihu a najednou se vám bezdůvodně vybaví obraz školní chodby. To, co jste v tu chvíli četli nebo na co jste mysleli, nemělo se školou vůbec žádnou souvislost.

Čas od času zažívám mind-pops. Často se snažím hledat ve svém kontextu náznaky, které je mohly vyvolat, ale bez úspěchu. Je to docela frustrující.

Kontext a náhlé vzpomínání na staré vzpomínky

Již dlouho je známo, že kontext, v němž si vzpomínku zakódujete, hraje při jejím vyvolání velkou roli. Čím větší je podobnost mezi kontextem vyvolání a kontextem zakódování, tím snadněji si vzpomínku vybavíte.2

Proto je lepší zkoušet na vystoupení na stejném jevišti, kde se bude konat skutečné vystoupení. A proč je lepší rozvržené učení v určitém časovém úseku než učení se nabiflováním. Nabiflování všech studijních materiálů najednou poskytuje minimální kontext pro zapamatování ve srovnání s rozvrženým učením.

Pochopení významu kontextu při vybavování vzpomínek nám pomáhá pochopit, proč se při vybavování starých vzpomínek často objevuje pocit náhlosti.

Vzpomínky z dětství jsme si zakódovali v jednom kontextu. Jak jsme rostli, náš kontext se měnil. Chodili jsme do školy, měnili města, začali pracovat atd.

V důsledku toho je náš současný kontext na hony vzdálen kontextu našeho dětství. V současném kontextu se nám jen zřídkakdy vybaví živé vzpomínky na dětství.

Když se vrátíte do města a do ulic, kde jste vyrůstali, najednou se ocitnete v kontextu svého dětství. Tato náhlá změna kontextu vyvolává staré vzpomínky z dětství.

Kdybyste tyto oblasti navštěvovali v průběhu života často, pravděpodobně byste nezažili takovou náhlost při vybavování souvisejících vzpomínek.

Klíčovou myšlenkou, kterou se snažím vyjádřit, je, že náhlost vyvolání vzpomínky je často spojena s náhlou změnou kontextu.

Dokonce i jednoduchá změna kontextu, jako je procházka venku, může vyvolat vyvolání proudu vzpomínek, ke kterým jste v pokoji neměli přístup.

Nevědomé signály

Když jsem se snažil hledat v kontextu náznaky, které mohly vyvolat mé myšlenkové pochody, proč se mi to nedařilo?

Jedním z vysvětlení je, že tyto myšlenkové pochody jsou zcela náhodné.

Jiné, zajímavější vysvětlení je, že tyto signály jsou nevědomé. Jednoduše si neuvědomujeme nevědomou souvislost, kterou má spouštěč s myšlenkovým pochodem.

Situaci dále komplikuje skutečnost, že značná část vnímání je také nevědomá.3 Identifikace spouštěče je tedy dvakrát těžší.

Řekněme, že se vám v mysli objeví nějaké slovo. Přemýšlíte, odkud se vzalo. Nemůžete ukázat na žádný spouštěč v kontextu. Zeptáte se členů rodiny, jestli ho slyšeli. Řeknou vám, že toto slovo se objevilo v reklamě, kterou viděli před 30 minutami v televizi.

Jistě, může to být náhoda, ale pravděpodobnější vysvětlení je, že jste slovo nevědomky zaslechli a zůstalo ve vaší přístupné paměti. Vaše mysl ho zpracovávala dříve, než ho mohla přenést do dlouhodobé paměti.

Ale protože pochopení nového slova vyžaduje vědomé zpracování, vaše podvědomí toto slovo vyvrhlo zpět do proudu vědomí.

Nyní víte, co znamená v souvislosti s nějakou reklamou. Vaše mysl ho tedy nyní může bezpečně uložit do dlouhodobé paměti, protože ho spojila s významem.

Represe

Potlačení je jedním z nejkontroverznějších témat v psychologii. Mám pocit, že stojí za úvahu, když mluvíme o náhlém vyvolání vzpomínek.

Byly zaznamenány případy, kdy lidé zcela zapomněli na případy zneužívání v dětství, ale později v životě si na ně vzpomněli.4

Z psychoanalytického hlediska dochází k potlačení, když nevědomě skrýváme bolestnou vzpomínku. Vzpomínka je příliš úzkostná, a tak ji naše ego pohřbí v nevědomí.

Chtěl bych uvést příklad ze svého života, který se podle mého názoru nejvíce blíží tomuto pojetí represe.

Já a moje kamarádka jsme měly během studia na vysoké škole hrozné zkušenosti. Když jsme byly na střední škole a později, když jsme se zapsaly na magisterské studium, bylo to pro nás lepší. Ale období mezi studiem na vysoké škole bylo špatné.

Po letech, když jsem s ním mluvil po telefonu, mi řekl něco, s čím jsem naprosto souzněl. Mluvil o tom, jak zapomněl téměř všechno ze svých studentských let.

V té době jsem na svá studentská léta vůbec nemyslel. Ale když se o tom zmínil, vzpomínky se mi vrátily. Jako by někdo nechal v mé mysli otevřený kohoutek se vzpomínkami.

Když se to stalo, uvědomil jsem si, že jsem také zapomněl na všechno, co se týkalo mých studentských let, až do této chvíle.

Kdybyste obrátili metaforické stránky mé autobiografické paměti, "stránka střední školy" a "stránka magisterského studia" by byly přilepené k sobě a zakrývaly by stránky z let vysokoškolského studia.

Ale proč se to stalo?

Odpověď pravděpodobně spočívá v represi.

Když jsem nastoupil na magisterské studium, měl jsem možnost vybudovat si novou identitu na předchozí nežádoucí identitě. Dnes tuto identitu nesu dál. Aby mé ego mohlo úspěšně nést tuto žádoucí identitu dál, musí zapomenout na starou nežádoucí identitu.

Proto máme tendenci pamatovat si z autobiografické paměti věci, které jsou v souladu s naší současnou identitou. Konflikt identit často poznamenává naši minulost. Identity, které zvítězí, se budou snažit prosadit nad jinými, zavrženými identitami.

Když jsem mluvil se svým přítelem o našich studentských letech, vzpomínám si, jak říkal:

"Prosím, nemluvme o tom. Nechci se s tím spojovat."

Odkazy

1. Elua, I., Laws, K. R., & Kvavilashvili, L. (2012). From mind-pops to hallucinations? A study of involuntary semantic memories in schizophrenia. Výzkum v oblasti psychiatrie , 196 (2-3), 165-170.
2. Godden, D. R., & Baddeley, A. D. (1975). Paměť závislá na kontextu ve dvou přírodních prostředích: Na souši a pod vodou. British Journal of psychology , 66 (3), 325-331.
3. Debner, J. A., & Jacoby, L. L. (1994). Nevědomé vnímání: Pozornost, uvědomění a kontrola. Journal of Experimental Psychology: Learning, Memory, and Cognition (Časopis experimentální psychologie: učení, paměť a poznávání) , 20 (2), 304.
4. Allen, J. G. (1995): Spektrum přesnosti vzpomínek na trauma z dětství. Harvard Review of Psychiatry , 3 (2), 84-95.