Přemýšleli jste někdy o tom, proč lidé v rozhovorech opakují stále to samé? Pokud jste na tom podobně jako já, nemůžete ignorovat obsah rozhovorů, protože víte, že jazyk může být oknem do mysli.

Lidé opakují to, co říkají, z mnoha důvodů a v různých souvislostech. Já se zde zabývám pouze těmi případy, kdy to, co říkají stále dokola, může napovědět o jejich psychickém složení.

Nejprve bych chtěl upřesnit, o jakých konkrétních případech mluvím. Nemluvím o případech, kdy člověk v rozhovoru něco opakuje, protože má pocit, že nebyl vyslyšen - například když člověk opakuje svůj názor v debatě.

Nemluvím také o případech, kdy je zřejmé, proč se osoba opakuje. Příkladem může být dítě, které opakovaně žádá o bonbón, i když matka zjevně nemá v úmyslu mu ho dát.

Příhody, o kterých mluvím, jsou ty, kdy si všimnete, že někdo vypráví ostatním totéž, co vyprávěl vám. Obvykle je to příběh o příhodě, která se mu stala.

A teď se ptám: Proč ze všech témat říkají lidem, se kterými se setkávají, stále to samé?

Než se pustíme do možných příčin, rád bych vyprávěl příhodu z vlastního života:

V posledním semestru bakalářského studia jsem s několika spolužáky pracoval na skupinovém projektu. Za projektovou práci jsme měli dvě hodnocení - menší a větší. Při menším hodnocení nás profesor upozornil na nedostatek v naší projektové práci.

Je přirozené, že se člověk cítí špatně (byť jen lehce), když něco takového zažije. Ale všiml jsem si, že ne na všechny z nás ve skupině ta poznámka zapůsobila stejně.

Zatímco většina z nás na to brzy zapomněla, v naší skupině byla jedna dívka, kterou to zjevně zasáhlo víc než nás ostatní. Jak to vím?

No, po tomto incidentu opakovala to, co profesorka řekla, téměř každému, s kým mluvila, alespoň v mé přítomnosti. Dokonce na to upozornila v našem hlavním hodnocení, přestože jsem ji varoval, aby neprozrazovala nic, co by mohlo naše hodnocení zpochybnit.

Zaujalo mě to a zároveň frustrovalo. Konfrontoval jsem ji a poněkud rozzlobeně jsem se zeptal: "Proč se o tom pořád před každým zmiňuješ? Proč je to pro tebe taková věc?"

Neměla odpověď, odmlčela se. Od té doby jsem si všiml, že se mnoho lidí, včetně mě, chová úplně stejně.

Mysl se vždy snaží dát věcem smysl.

Pokud vám někdo řekne, že váš přítel zemřel při nehodě, a podrobně vám popíše, co se stalo, pravděpodobně se už nebudete na nic ptát. Můžete okamžitě upadnout do šoku, nevěřícnosti nebo dokonce smutku.

Zamyslete se nad tím, co by se stalo, kdyby vám pouze řekli, že váš přítel zemřel, aniž by vám řekli proč nebo jak. Zoufale byste si kladli stále stejné otázky, dokud by vaše mysl nedala události smysl (s pomocí relevantních odpovědí).

Tento příklad je docela přímočarý, když opakovaně kladete otázky, abyste získali odpovědi. Proč by ale někdo opakoval něco, co nutně nemusí být otázkou?

Odpověď je opět stejná. Jejich mysl se snaží najít smysl toho, co se stalo. Problém je v jejich mysli nevyřešený. Tím, že opakují stále totéž, ho chtějí vyřešit a zbavit se ho.

Mnoho věcí, se kterými se denně setkáváme, se snadno vyřeší (spadl jsem, protože jsem uklouzl, smál se, protože jsem řekl něco vtipného atd.). Některé věci se však tak snadno nevyřeší a zanechají v nás hluboké dojmy.

V důsledku toho se naše mysl zasekne ve smyčce, v níž se je snaží pochopit, protože nám ještě nedávají plný smysl.

Traumata z minulosti a opakování stejných věcí

Člověk, který v minulosti prožil traumatický zážitek, může tato traumata stále přehrávat ve svých snech. Pouze pokud bude o traumatu opakovaně mluvit a snažit se mu dát smysl, může doufat, že tyto sny ukončí.

Když slyšíme slovo trauma, máme tendenci si představit nějakou velkou nešťastnou událost. Trauma se však vyskytuje i v jiných, menších podobách. Ta poznámka našeho profesora byla traumatizující pro dívku, která o ní pak všem vyprávěla.

Když se lidé ve vztahu sblíží, často mluví o své špatné minulosti a zážitcích z dětství. Nemusí se příliš vyjadřovat k tomu, jak je tyto zážitky traumatizovaly. Mohou se snažit tyto případy líčit jako zábavné nebo zajímavé. Ale to, že tyto příběhy opakují, je silnou známkou traumatu.

Až se vás příště váš přítel zeptá: "Už jsem ti to někdy říkal?", řekněte "Ne", i když to říkal, jen abyste lépe pochopili jeho psychologii.

Ospravedlňování se a opakování stejných věcí

Špatné zážitky, které se člověk snaží vysvětlit tím, že o nich opakovaně mluví, často zahrnují sebeobviňování. Na hluboké úrovni si člověk myslí, že je nějakým způsobem zodpovědný za to, co se mu stalo. Nebo se na tom přinejmenším podílel nebo se tomu mohl nějak vyhnout.

Když tedy vyprávějí svůj příběh, je pravděpodobné, že se budou snažit ospravedlnit. Přitom mohou příběh dokonce zkreslit a vyprávět ho tak, aby se zbavili jakékoli viny a ukázali se jako oběti.

Proč to dělají?

Vždy se snažíme vytvářet dobrý obraz o sobě samých pro své bližní, zejména pro ty, na kterých nám záleží. Pokud se v naší nedávné nebo vzdálené minulosti vyskytlo něco, co může náš obraz zhoršit, ujistíme se, že za to nemůžeme.

Tato paradoxní situace, kdy se člověk nejprve obviňuje a pak se snaží ospravedlnit, se obvykle odehrává na nevědomé úrovni. Není tedy divu, že lidé toto chování opakují, aniž by se zastavili u sebereflexe.

Je důležité si uvědomit, že tyto případy, o kterých lidé opakovaně hovoří, nemusí být nutně traumatické. Může jít o cokoli, co jim ještě nedává úplný smysl.

Když ta dívka v naší projektové skupině zopakovala profesorovu poznámku, netraumatizovalo mě to, ale dojem to ve mně zanechalo dodnes. Tehdy jsem to nedokázala pochopit.

Proto jsem si tu událost v mysli přehrával stále dokola a mohl jsem ten samý příběh vyprávět ostatním, ale neudělal jsem to.

Naštěstí pro ně jsem často natolik sebereflexivní, že se nepouštím do chování, které by mohlo odhalit mou psychologii. Takže jsem je ušetřil nudy. Nakonec jsem jim ten příběh vyprávěl a pokusil se ho prostřednictvím tohoto článku pochopit.