Odkud pramení naše tendence ke spolupráci?

Je pro nás spolupráce přirozená, nebo je výsledkem sociálního učení?

Je lákavé si myslet, že se rodíme jako nespolupracující bestie, které je třeba zkrotit výchovou a učením.

Celá myšlenka "lidské civilizace" se točí kolem předpokladu, že se lidé nějakým způsobem povznesli nad zvířata. Dokážou spolupracovat, mají morálku a jsou k sobě laskaví.

Ale i zběžný pohled na přírodu vás přesvědčí, že spolupráce se netýká pouze lidí. Šimpanzi spolupracují, včely spolupracují, vlci spolupracují, ptáci spolupracují, mravenci spolupracují... seznam je dlouhý. V přírodě existuje nespočet druhů, které spolupracují se svými druhy.

To vede k myšlence, že spolupráce u lidí musí mít také kořeny v přírodním výběru. Spolupráce nemusí být zcela výsledkem kulturního podmiňování, ale něčím, s čím se rodíme.

Vývoj spolupráce

Spolupráce je pro živočišné druhy obvykle dobrá, protože jim umožňuje dělat věci efektivně. Co nedokáže jednotlivec sám, dokáže skupina. Pokud jste někdy pozorně pozorovali mravence, určitě jste viděli, jak se dělí o náklad těžkého zrna, které jeden mravenec neunese.

I u nás lidí je spolupráce něčím, co by mělo být přírodním výběrem upřednostňováno, protože je prospěšné. Spoluprací mohou lidé zvýšit své šance na přežití a reprodukci. Jedinci, kteří spolupracují, mají větší šanci předat své geny dál.

Příběh má však i druhou stranu.

Jedinci, kteří podvádějí a nespolupracují, mají také větší pravděpodobnost, že budou reprodukčně úspěšní. Jedinci, kteří dostávají všechny výhody, které skupina poskytuje, ale ničím nepřispívají, mají evoluční výhodu oproti těm, kteří spolupracují.

Takoví jedinci si sáhnou na více zdrojů a nenesou téměř žádné náklady. Protože dostupnost zdrojů může souviset s reprodukčním úspěchem, v průběhu evoluce musí počet podvodníků v populaci narůstat.

K evoluci spolupráce může dojít pouze tehdy, pokud lidé disponují psychologickými mechanismy, které jim umožní odhalit podvodníky, vyhnout se jim a potrestat je. Pokud spolupracovníci dokáží odhalit podvodníky a komunikovat pouze s podobně smýšlejícími spolupracovníky, může se spolupráce a reciproční altruismus prosadit a časem se vyvíjet.

Psychologické mechanismy podporující spolupráci

Přemýšlejte o všech psychologických mechanismech, které máme, abychom odhalili podvodníky a vyhnuli se jim. Těmto cílům je věnována značná část naší psychiky.

Máme schopnost rozpoznat mnoho různých osob, a to nejen podle jména, ale také podle způsobu, jakým mluví, chodí a jak zní jejich hlas. Identifikace mnoha různých osob nám pomáhá určit, kdo spolupracuje a kdo ne.

Sotva se noví lidé seznámí, vytvoří si o sobě rychlé úsudky, většinou o tom, jak budou spolupracovat nebo nespolupracovat.

"Je milá a velmi pomáhá."

"Má dobré srdce."

"Je sobecká."

"Není typ, který by se dělil o své věci."

Stejně tak máme schopnost pamatovat si své minulé interakce s různými lidmi. Pokud nás někdo podvede, máme tendenci si tuto událost živě pamatovat. Přísaháme, že už nikdy nebudeme takovému člověku věřit, nebo požadujeme omluvu. Ty, kteří nám pomohou, si zapíšeme do svých dobrých knih.

Představte si, jaký chaos by nastal, kdybyste nebyli schopni sledovat ty, kteří s vámi nespolupracují? Nadále by vás využívali a způsobili vám obrovské ztráty.

Zajímavé je, že sledujeme nejen ty, kteří jsou pro nás dobří nebo špatní, ale také to, jak moc jsou dobří nebo špatní oni pro nás. Zde nastupuje reciproční altruismus.

Pokud nám někdo prokáže x laskavostí, cítíme se povinni mu je vracet v x hodnotách.

Například když pro nás někdo udělá velkou laskavost, cítíme se povinováni mu to oplatit ve velkém (častý výraz: "Jak se ti mohu odvděčit?"). Když pro nás někdo udělá nepříliš velkou laskavost, oplatíme mu nepříliš velkou laskavostí.

K tomu všemu přidejte naši schopnost chápat potřeby druhých, sdělovat své vlastní a cítit se provinile nebo špatně, pokud jsme zklamáni nebo pokud zklameme druhé. Všechny tyto věci jsou v nás zabudovány, aby podporovaly spolupráci.

Vše se odvíjí od poměru nákladů a přínosů

To, že jsme vyvinutí ke spolupráci, neznamená, že k nespolupráci nedochází. Za správných okolností, kdy je přínos nespolupráce větší než přínos spolupráce, k nespolupráci může docházet a dochází.

Evoluce spolupráce u lidí pouze naznačuje, že v lidské psychice existuje obecná tendence spolupracovat s ostatními za účelem vzájemného prospěchu. Obecně se cítíme dobře, když dochází ke spolupráci, která je pro nás výhodná, a cítíme se špatně, když dochází k nespolupráci, která je pro nás škodlivá.