Pravděpodobně jste se už setkali s lidmi, kteří věří, že dostávají znamení z vesmíru. Možná k nim patříte. Určitě jsem si to v minulosti myslel.

Znáte to, pracujete na obtížném úkolu a narazíte na překážku. Pak si řeknete, že je to znamení z vesmíru, že byste měli skončit. Nebo když přemýšlíte o investici do podnikání a narazíte na kamaráda, který říká, že už do stejného podniku investoval.

"Bum! To je znamení, že jsem na správné cestě. Jaká je pravděpodobnost, že můj nejdražší přítel investoval do stejného podniku, do kterého jsem chtěl investovat já? Jsme telepaticky propojeni."

Ne tak rychle.

V tomto článku se budeme zabývat tím, proč máme tendenci věřit, že dostáváme zprávy z vesmíru, a proč jsme nastaveni tak, abychom těmto "znamením" věnovali pozornost.

Vidět znamení z vesmíru

Mezi další takové případy patří:

• Myslet na přítele, na kterého jste dlouho nemysleli, a pak od něj dostat zprávu nebo mu zavolat.
• Objednáte si pizzu za 10 dolarů a zjistíte, že máte v kapse přesně 10 dolarů.
• Vidět na poznávacích značkách čísla 1111, 2222 nebo 333.
• Všude si všimnete auta, o jehož koupi jste uvažovali.
• Přečtení slova v knize a následné nalezení stejného slova na sociálních sítích.

Mnozí na těchto příkladech zdůvodňují existenci zákona přitažlivosti, tj. že do své reality přitahujeme to, na co myslíme. Pokud vás to zajímá, napsal jsem celý článek, který tento zákon vyvrací.

Dobře, tak co se tu děje?

Proč jsou tyto události tak výjimečné, že si lidé vymysleli zákon, který je vysvětluje? Proč lidé věří, že jsou to znamení z vesmíru?

Potřeba ujištění a pohodlí

Když se podíváte na druh významů, které lidé takovým událostem přisuzují, první, čeho si všimnete, je, že se snaží těmto událostem přikládat osobní význam. Tyto události s nimi musí něco dělat. Vesmír jim posílá. je zprávy.

Když si pak položíme otázku, k jakému účelu tato sdělení slouží, téměř vždy odpovíme, že slouží k uklidnění příjemce. Vzbuzují v něm pocit útěchy nebo naděje.

Proč by měl příjemce chtít být ujišťován? A proč zrovna vesmírem?

Během života se lidé potýkají s mnoha nejistotami - nejistotou v kariéře, vztazích, budoucnosti a podobně. Tato nejistota vede ke ztrátě pocitu kontroly. Lidé však chtějí věřit, že mohou svůj život a osud nějak řídit.

Vstupte do vesmíru.

Vesmír, energie nebo cokoli jiného je vnímáno jako obrovská vševědoucí a všemocná entita, která může lidi vést a všechno zlepšit. Má větší kontrolu nad životy lidí a realitou než oni sami. Proto naslouchají jejím znamením a moudrosti.

Tímto způsobem lidé přisuzují vesmíru působení. Vesmír je aktivním činitelem, který jim posílá zprávy, aby je vedl. (Viz také článek Je karma skutečná?)

Proto když lidé čelí těžkému nebo nejistému období a chtějí se ujistit, že vše bude v pořádku, uspokojují tyto potřeby vesmíru.

Například člověk, který začíná podnikat, riskuje. Nemůže si být jistý úspěchem. V hlubinách nejistoty touží po "znamení" od všemocného vesmíru, aby mohl zmírnit svou úzkost.

"Znamení" poskytuje uklidnění a útěchu. Může to být cokoli, pokud je člověk ochoten to jako znamení vnímat. Obvykle jsou to náhody.

Přijímání důležitých životních rozhodnutí může být velmi obtížný a úzkostný proces. Vesmír se ozývá a usnadňuje lidem rozhodování.

Všechno má svůj důvod

Když se snažíme učinit těžké rozhodnutí, pomáhá nám přesunout část odpovědnosti ze svých ramen na bedra osudu, předurčení nebo vesmíru. Je to obranný mechanismus, který chrání vlastní já před možnými negativními důsledky těžkého rozhodnutí.

Koneckonců, pokud vám vesmír dal znamení "pokračuj", nevypadáte po špatném rozhodnutí tak špatně.

Lidé mohou obviňovat vás, ale ne vesmír. A tak nenápadně přenášíte vinu na vesmír. Vesmír je moudrý. Vesmír má s vámi určitě jiné plány. Všechno se děje z nějakého důvodu. Je to vesmír, kdo je za to zodpovědnější než vy.

Samozřejmě, že naše touha věřit, že se vše děje z nějakého důvodu, se také podílí na naší potřebě ujištění.

Zvláštní je, že když lidé něco opravdu chtějí udělat - když o svých rozhodnutích vůbec nepochybují -, zdá se, že moudrost vesmíru odhazují. Zdá se, že v těchto chvílích jsou méně naladěni na čtení znamení vesmíru.

Kdykoli vytrváte tváří v tvář překážkám, neignorujete znamení vesmíru (překážky), že byste to neměli dělat?

Zdá se, že lidé čtou znamení vesmíru jen v nejistotě a tehdy, když se jim to hodí, a uspokojují tak svou potřebu ujištění.

Když stojíte před překážkou a řeknete si: "Vesmír nechce, abych to udělal," jste to vy, kdo to na nějaké hluboké úrovni nechce udělat. Proč do toho zatahovat chudáka vesmír? Jen se chráníte před potenciálně špatným rozhodnutím (odchodem).

Ospravedlňujete svá životní rozhodnutí pomocí berličky vesmíru. Lidé mají silnou potřebu ospravedlňovat svá životní rozhodnutí.

Víra, že všechno se děje z nějakého důvodu, jim opět pomáhá utěšovat se. Chtějí věřit, že to, jak dopadli, je to nejlepší, jak mohli dopadnout.

Jistě, je to uklidňující, ale také iracionální. Nemůžete vědět, jak byste dopadli. Kdybyste se před pěti nebo deseti lety rozhodli jinak, mohli jste na tom být lépe, hůře nebo dokonce stejně. Opravdu to nemůžete vědět.

Co je na náhodách tak zvláštního?

Podívejme se nyní na tato takzvaná znamení a pokusme se zjistit, čím jsou tak výjimečná ve srovnání s jinými událostmi. Jak již bylo zmíněno, většina těchto znamení jsou ve skutečnosti náhody. Zdá se však, že lidé mají problém uvěřit, že jsou to pouhé náhody.

"To nemůže být náhoda," říkají nevěřícně.

Přisuzování osobního, většího významu náhodám vyplývá z následujících tří faktorů:

1. Vnímání salience

Jsme nastaveni tak, abychom si všímali významu našeho prostředí, protože to vyvolává hledání příčinných vysvětlení. Příčinná vysvětlení nám zase pomáhají učit se.

Zjednodušeně řečeno, všímáme si věcí v našem okolí, které vyčnívají z okolního hluku, protože představují příležitost k učení.

Řekněme, že zvíře chodí každý den k řece, aby se napilo vody. Postupem času očekává v tomto kontextu určité věci - tekoucí řeku, přítomnost jiných zvířat a další pravidelnosti v prostředí.

Jednoho dne, když zvíře pije vodu, vyskočí z řeky krokodýl a zaútočí na něj. Zvíře je překvapeno a odskočí. Tato událost byla významnou událostí, která měla malou pravděpodobnost výskytu, alespoň v mysli tohoto zvířete.

Zvíře tedy přisoudí krokodýlovi úmysl ("Krokodýl mě chce zabít") a dozví se, že je nebezpečné chodit sem pít vodu. Zvíře se možná dokonce bude řece v budoucnu vyhýbat.

Všechna zvířata nějakým způsobem reagují na takovouto salenci ve svém prostředí. Naběhněte na pole, kde se pokojně pase houf krav, a vyděsíte je. Klepněte silně nohou o zem a vyděsíte tu myš.

Jedná se o nízká pravděpodobnost , významné události, které pro tato zvířata představují příležitost naučit se, jak funguje jejich prostředí. Stejným způsobem fungují i lidé.

"Co to má společného s náhodami?" ptáte se.

No, podobně nás chrastí i významné události. Většina událostí, se kterými se setkáváte v každodenním životě, jsou vysoce pravděpodobné, nevýznamné události. Kdybyste jednoho dne uviděli létajícího psa, byli byste překvapeni a všem byste o tom vyprávěli - je to málo pravděpodobná, významná událost.

Jde o to, že když se setkáme s takovými událostmi s nízkou pravděpodobností, naše mysl hledá vysvětlení těchto událostí.

"Proč ten pes letěl?"

"Měl jsem halucinace?"

"Byl to velký netopýr?"

Výzkumníci navrhli rámec, který zdůrazňuje jednotlivé fáze odhalování náhody.

Poukazují na to, že pro prožívání náhod je důležitá nejen detekce vzorce, ale také opakování tohoto vzorce. Opakování v podstatě činí nesalentní událost salentní.

Když slyšíte klepání na dveře, když se chystáte spát, nemusí to pro vás být dostatečně významné. Můžete to snadno odmítnout. Ale když se totéž stane další noc, celá věc se stane významnou. Vyžaduje si příčinné vysvětlení.

Stejně tak, pokud se vyskytnou dvě nebo více událostí s nízkou pravděpodobností společně, pravděpodobnost jejich společného výskytu se ještě sníží.

Událost A může mít sama o sobě nízkou pravděpodobnost. No a co? O nic nejde a lze ji snadno odmítnout jako náhodu.

Nyní uvažujte další událost B, která má také nízkou pravděpodobnost. Pravděpodobnost, že se A a B stanou společně, je ještě nižší a to vás vyvede z míry.

"To nemůže být náhoda. Ráno jsem si broukal písničku a stejnou písničku mi hráli v rádiu cestou do práce."

Takové náhody jsou překvapivé a my máme tendenci zapomínat, že velmi malá pravděpodobnost je stále nějaká pravděpodobnost. Měli byste očekávat, že se takové věci stanou, i když zřídka. A to se také stane.

Rámec prožívání náhody se skládá z následujících kroků:

1. Opakování dvou nebo více podobných událostí/vzorců.
2. Pravděpodobnost jejich společného výskytu náhodou.
3. Hledejte příčinné vysvětlení.

Pokud je pravděpodobnost, že dvě události nastanou společně, vysoká, usuzujeme, že jde o náhodu, a nejsme překvapeni. Například zazvonění budíku (událost A) a vaše ranní probuzení (událost B).

Pokud je pravděpodobnost nízká, hledáme kauzální vysvětlení. Například si vzpomenete na přítele (událost A), který vám vzápětí zavolá (událost B). Mnoho lidí dojde k závěru, že "je to znamení z vesmíru", protože žádné jiné vysvětlení se nezdá být vhodné.

Vysvětlení "stalo se to náhodou" se zdá být také nepravděpodobné, i když je to nejpřesnější vysvětlení.

Lidé nutně potřebují najít vysvětlení a nemohou se spokojit s vysvětlením "Stalo se to náhodou". Proto se uchylují k vysvětlení "Je to znamení" - vysvětlení, které je ještě nepravděpodobnější než víra, že "Stalo se to náhodou".

Ti racionálnější z nás, kteří se spokojí s vysvětlením "stalo se to náhodou", oceňují nízkou pravděpodobnost celého scénáře.

I oni jsou poněkud překvapeni, protože se stali svědky události, u níž byla velmi malá pravděpodobnost, že se stane. Ale odolávají pokušení uchýlit se k nepravděpodobným vysvětlením.

2. Přisuzování záměru

Věřit, že vám vesmír posílá znamení, znamená, že vesmír je záměrný. Jak může být vesmír záměrný? Vesmír není organismus. Organismy jsou záměrné, a to jen některé z nich.

Kde se bere naše tendence přisuzovat věcem bez úmyslu úmysl?

Opět se vracíme k tomu, jak se učíme.

Prostředí, ve kterém se naše systémy učení vyvíjely, kladlo důraz na záměr. Museli jsme zjistit záměr našich predátorů a ostatních lidí. Naši předkové, kteří měli tuto schopnost zjistit záměr, převálcovali ty, kteří ji neměli.

Jinými slovy, naše systémy učení jsou navrženy tak, aby rozpoznaly záměr. Pokud lidský předek zaslechl v lese prasknutí větvičky, předpokládal, že jde o predátora, který chce zaútočit, což bylo pro přežití výhodnější než předpokládat, že šlo o náhodné zlomení větvičky.2

V důsledku toho jsme biologicky připraveni přisuzovat událostem, které nemají zjevné vysvětlení, úmysl a máme tendenci je vykládat o nás.

3. Přesvědčení a vnímání

Když se něco naučíme, vytvoříme si o něčem přesvědčení. Přesvědčení může změnit naše vnímání v tom smyslu, že vyhledáváme informace, které naše již existující přesvědčení potvrzují. A vyhýbáme se informacím, které je nepotvrzují.

Lidé, kteří věří, že jim vesmír posílá zprávy, se budou snažit interpretovat události jako znamení.

Například jejich předpovědi budou mít více koncových bodů, tj. do svých předpovědí vměstnají více událostí, aby dokázali, že jejich předpovědi jsou pravdivé.3

V naší lokalitě mnoho lidí věří, že když ptáci intenzivně cvrlikají, je to znamení, že přijdou hosté. Vím, že je to legrační.

V pověře není uvedeno, kdy, jak a kteří hosté přijdou. Pověry bývají takto vágní. To umožňuje pověrčivým lidem, aby do svých předpovědí zahrnuli celou řadu událostí.

Jedním koncovým bodem nebo možností je, že hosté přijdou ihned po cvrlikání. Předpověď potvrzena. Druhou možností je, že hosté přijdou o několik hodin později. Předpověď potvrzena.

Třetí možností je, že hosté přijedou o několik dní později. No a co? Stejně přijeli, ne? Předpověď potvrzena.

Čtvrtá možnost je, že někdo zavolá. To je totéž jako setkání s hostem, jen ne osobně, tvrdí. Předpověď se potvrdila. Chápete, kam tím mířím.

Nejednoznačné informace si přizpůsobujeme podle vlastního vnímání. Jakmile je naše vnímání nastaveno určitým způsobem, vidíme realitu přes jeho filtry.

Nejprve salience události využije naší pozornosti a my si jí všimneme. Setrvá v naší mysli a pak se naladíme na to, abychom si jí všimli v našem okolí. Pak si obě události v mysli spojíme, jsme překvapeni jejich opakováním.

Klíčovou roli zde hraje paměť. Pamatujeme si významné události. Případům, kdy k těmto událostem nedochází, nevěnujeme pozornost.

Řekněme, že uvažujete o koupi auta a během týdne ho všude vidíte. Během tohoto týdne jste ho mohli vidět třeba sedmkrát.

Na tyto významné události si živě vzpomínáte. Během téhož týdne jste viděli i mnoho dalších vozů. Vlastně jste jich viděli víc než ten, který jste chtěli koupit.

Vaše mysl nevěnovala pozornost mnoha jiným vozům, protože vaše vnímání bylo vyladěno tak, abyste si všimli vozu, na který jste mysleli.

To není znamení z vesmíru, že byste si měli to auto koupit. Tak prostě funguje naše mysl.

Nejlepším způsobem, jak činit důležitá rozhodnutí, je nespoléhat se na podobné pověry, ale řádně zvážit všechny náklady a přínosy těchto rozhodnutí.

Odkazy

1. Johansen, M. K., & Osman, M. (2015). Coincidences: A fundamental consequence of rational cognition (Náhody: základní důsledek racionálního poznání). Nové myšlenky v psychologii , 39 , 34-44.
2. Beck, J., & Forstmeier, W. (2007). Pověry a víra jako nevyhnutelné vedlejší produkty adaptivní strategie učení. Lidská přirozenost , 18 (1), 35-46.
3. Watt, C. (1990). Psychologie a náhody. European Journal of Parapsychology , 8 , 66-84.