Už se vám někdy stalo, že jste na ulici potkali kamaráda, šli jste ho pozdravit a zjistili jste, že je to úplně cizí člověk? Už jste si někdy spletli úplně cizího člověka se svou láskou nebo milenkou?

Vtipné je, že si někdy uvědomíte, že je to cizí člověk. po pozdravili jste je a oni vám odpověděli.

Ještě zábavnější je, když vás z ničeho nic pozdraví úplně cizí člověk a vy mu pozdrav oplatíte, aniž byste tušili, kdo to je!

V obou případech, když už jste dávno za sebou, si oba říkáte: "Kdo to sakra byl?"

V tomto článku prozkoumáme, proč si s námi naše mysl hraje tak trapné a zábavné triky.

Myšlení, realita a vnímání

Ne vždy vidíme realitu takovou, jaká je, ale spíše ji vnímáme optikou svého jedinečného vnímání. To, co se odehrává v naší mysli, někdy ovlivňuje to, co vnímáme.

To platí zejména tehdy, když jsme v zajetí emocí nebo když o něčem obsedantně přemýšlíme.

Například ze strachu můžeme kus provazu ležící na zemi považovat za hada nebo svazek nití za pavouka a z hladu si můžeme splést barevný kulatý plastový kelímek s ovocem.

Silné emoční stavy, jako je hněv, strach nebo dokonce úzkost, mohou způsobit, že realitu vnímáme nesprávně, což tyto emoce posiluje.

I obsedantní přemýšlení o něčem, ať už s emocemi, nebo bez nich, může zkreslit způsob, jakým vnímáme realitu.

Když jste někým posedlí, máte tendenci na něj hodně myslet a pravděpodobně si s ním pletete jiné lidi.

Často se to ukazuje ve filmech: když herec dostane kopačky a utápí se ve svém smutku, najednou si na ulici všimne své milenky. Když k ní ale přistoupí, zjistí, že je to někdo jiný.

Tyto scény nejsou do filmu zařazeny jen proto, aby byly romantičtější. Takové věci se dějí i ve skutečném životě.

Jde o to, že herec neustále přemýšlí o své ztracené lásce, a to natolik, že se jeho myšlenky takříkajíc přelévají do reality.

Stejně jako člověk, který je do někoho obsedantně zamilovaný, má tendenci vidět tuto osobu všude, tak i člověk umírající hlady bude vidět jídlo tam, kde není, protože na jídlo obsedantně myslí. Po zhlédnutí hororu si člověk pravděpodobně splete kabát visící ve skříni s bezhlavou příšerou.

Proto když se někdo bojí a vy do něj zezadu šťouchnete, vyděsí se a začne křičet, nebo když jste právě vyhodili velkého pavouka, nevinné svědění na noze vás donutí plácat a škubat s ním jako blázen!

Vaše obsedantní myšlenky přetékají do vaší reality a vy na ně podvědomě reagujete ještě předtím, než si stihnete plně uvědomit a oddělit fakta od představ.

Smysl neúplných informací

Proč z tolika lidí, které vidíme na ulici, vnímáme špatně jen jednoho konkrétního člověka, ale ostatní ne? Co je na tom jednom cizinci tak zvláštního? Jak to, že jeden cizinec se nám zdá méně cizí než ostatní cizinci?

No, to je asi jako ptát se, proč mylně považujeme provaz za hada, a ne za kabát, nebo proč mylně považujeme kabát za ducha, a ne za provaz.

Naše mysl se snaží pochopit všechno, co jí naše smysly poskytnou.

Toto "dávání smyslu" znamená, že mysl porovnává to, co vnímá, s tím, co již zná. Kdykoli se jí naskytne nová informace, přemýšlí: "Co je tomu podobné?" Někdy se dokonce přesvědčí, že podobné objekty jsou stejné, a máme tzv. chyby ve vnímání.

Důvodem, proč jdete pozdravit určitou osobu a ne ostatní, je to, že se tato osoba nějakým způsobem podobá vašemu známému, příteli, milenci nebo milence. Může to být velikost těla, barva pleti, barva vlasů nebo dokonce způsob chůze, mluvení či oblékání.

Spletli jste si cizího člověka s někým, koho jste znali, protože měli něco společného.

Mysl se snaží co nejrychleji zpracovat informace, a tak když si všimla cizího člověka, zkontrolovala svou informační databázi, aby zjistila, kdo by to mohl být, nebo jednodušeji řečeno, položila si otázku: "Kdo je podobný? Kdo vypadá jako on?" A pokud jste v poslední době na tuto osobu hodně mysleli, vaše šance na chybný vjem se určitě zvýší.

Totéž se děje na sluchové úrovni, když vám někdo řekne něco neurčitého, čemu nejste schopni porozumět.

"Co jste říkali?", odpovíte zmateně. Po nějaké době však zázračně přijdete na to, co říkali: "Ne, ne, to s tím nemá nic společného." Zpočátku byla informace nejasná, ale po nějaké době jí mysl dala smysl tím, že zpracovala jakoukoli zkomolenou informaci.