Abychom pochopili, co je příčinou přemýšlení, musíme nejprve pochopit, proč vůbec přemýšlíme. Poté můžeme začít zkoumat, proč se tento proces přehání a co lze udělat pro jeho překonání.

V první polovině 20. století dominovali v oboru psychologie behavioristé. Věřili, že chování je výsledkem psychických asociací a důsledků chování. Tak vzniklo klasické podmiňování a operantní podmiňování.

Zjednodušeně řečeno, klasické podmiňování říká, že pokud se podnět a reakce vyskytují často společně, pak podnět vyvolá reakci. V klasickém experimentu Pavlovovi psi pokaždé, když dostali potravu, zazvonili na zvonek tak, že zvonění zvonku v nepřítomnosti potravy vyvolalo reakci (slinění).

Na druhou stranu operantní podmiňování tvrdí, že chování je výsledkem svých důsledků. Pokud má chování pozitivní důsledek, pravděpodobně ho budeme opakovat. Opak je pravdou u chování s negativním důsledkem.

Podle behaviorismu byla tedy lidská mysl černou skříňkou, která generovala odpověď v závislosti na přijatém podnětu.

Pak přišli kognitivisté, kteří tvrdili, že černá skříňka má také něco, co se v ní děje a co vede k chování - myšlení.

Podle tohoto názoru je lidská mysl zpracovatelem informací. Zpracováváme/interpretujeme věci, které se nám dějí, místo abychom jen slepě reagovali na podněty. Myšlení nám pomáhá řešit problémy, plánovat naše kroky, rozhodovat se atd.

Proč nad tím příliš přemýšlíme?

Zkrátka a dobře, když se zasekneme při zpracovávání/interpretaci věcí, které se dějí v našem okolí, příliš přemýšlíme.

V každém okamžiku můžete věnovat pozornost jedné z těchto dvou věcí - tomu, co se děje ve vašem okolí, a tomu, co se děje ve vaší mysli. Je obtížné věnovat pozornost oběma současně. Dokonce i rychlé přepínání mezi nimi vyžaduje vysokou úroveň uvědomění.

Abychom mohli řešit problémy v našem prostředí, musíme nyní často přemýšlet. Jinými slovy, musíme ustoupit a přesměrovat svou pozornost z prostředí na naši mysl. Je těžké myslet a zároveň se zabývat naším prostředím. Máme omezené duševní zdroje.

Pokud jsme schopni problém rychle vyřešit, můžeme se rychle vrátit k zapojení do našeho okolí. Co myslíte, že se stane, když budeme čelit složitému problému, který není snadné vyřešit? Přesně tak! Budeme příliš přemýšlet.

Přemýšlíme, protože to vyžaduje povaha problému. Tím, že vás mysl nutí přemýšlet, úspěšně soustředí vaši pozornost na problém. Jste v hlavě. Jste v hlavě, protože to je místo, odkud můžete přijít na řešení složitého problému.

Čím složitější je váš problém, tím více a déle budete přemýšlet. Nezáleží na tom, zda problém lze nebo nelze vyřešit; váš mozek vás přepne do režimu přemýšlení, protože jen tak ví, jak řešit složité nebo nové problémy.

Řekněme, že jste právě neuspěli u zkoušky. Když přijdete domů, zjistíte, že stále dokola přemýšlíte o tom, co se stalo. Vaše mysl zjistila, že ve vašem okolí není něco v pořádku.

Proto se vás snaží vrátit zpět do vaší hlavy, abyste pochopili, co se stalo, proč se to stalo a jak to můžete vyřešit nebo tomu v budoucnu předejít.

Tento záchvat přemýšlení obvykle skončí, když si slíbíte, že se na příští práci budete učit lépe. Pokud je však problém mnohem složitější, ocitnete se v nekonečném záchvatu přemýšlení.

Nadměrné přemýšlení je mechanismus, který nám umožňuje pochopit podstatu našich složitých problémů, abychom se je mohli pokusit vyřešit.

Nadměrné přemýšlení není zvyk

Problém s tím, že nadměrné přemýšlení je považováno za zvyk nebo vlastnost, spočívá v tom, že se ignoruje kontext, v němž k němu dochází, a jeho účel. Takzvaný zvyknutý nadměrný myslitel nepřemýšlí neustále o všem.

Když lidé nadměrně přemýšlejí, mají k tomu nejčastěji dobré důvody. Intenzita a četnost nadměrného přemýšlení závisí na povaze složitého a jedinečného problému, kterému každý jedinec čelí.

Odmítání přemýšlení jako dalšího zlozvyku, kterého se musíme zbavit pomocí věcí, jako je rozptýlení a všímavost, se míjí účinkem. Také návyky mají nějakou odměnu, která je s nimi spojena. To neplatí pro přemýšlení, které obvykle způsobuje, že se člověk časem cítí hůř.

Proč je přemýšlení špatné

Lidé se chtějí zbavit přemítání, protože se často cítí špatně a může vést ke stresu a depresi. Přemítání je totiž silným prediktorem deprese.

Ve svém článku o depresi i v knize Skrytý účel deprese jsem uvedl, že deprese nás zpomaluje, abychom mohli přemýšlet o svých životních problémech.

Jde o to, že stejně jako u mnoha jiných věcí v psychologii není zcela jasné, zda prožívání způsobuje depresi, nebo deprese vede k prožívání. Mám podezření, že jde o obousměrný vztah. Obojí je příčinou i důsledkem toho druhého.

Příčiny, proč přemýšlení vede k negativním emocím, mohou být různé:

Za prvé, pokud jste přemýšleli příliš dlouho, aniž byste měli v dohledu nějaké řešení, cítíte se špatně, protože se stáváte beznadějnými a bezmocnými. Za druhé, pokud si nejste jistí svým potenciálním řešením, cítíte se špatně, protože vám chybí motivace k realizaci vašeho řešení.

Za třetí, negativní myšlenky typu "Proč se mi to vždycky stane?", "Mám smůlu" nebo "Tohle mi poškodí budoucnost" mohou vést k negativním emocím.

Také když jsme v nějakém emocionálním stavu, ať už pozitivním, nebo negativním, máme tendenci ho prodlužovat. Proto děláme více věcí, které nám přinášejí štěstí, když jsme šťastní, a proto vše vnímáme negativně, když se cítíme špatně. Rád tomu říkám emocionální setrvačnost.

Pokud přemýšlení vede k negativním emocím, je pravděpodobné, že budete vnímat neutrální věci jako negativní, abyste prodloužili svůj negativní emocionální stav.

Je důležité si uvědomit, že přemýšlení samo o sobě není problémem. Problémem je jeho neschopnost vyřešit vaše problémy. Pokud ovšem přemýšlení skončí tak, že se budete cítit špatně a nepodaří se vám vyřešit váš problém, budete chtít vědět, jak s ním přestat, a přistanete u článků, jako je tento.

Odpuzují mě obecné rady typu "vyhněte se analytické paralýze" nebo "staňte se akčním člověkem".

Jak očekáváte, že někdo, kdo čelí složitému problému, začne okamžitě jednat? Uškodilo by mu, kdyby se nejprve pokusil plně pochopit podstatu svého problému a jeho důsledky?

To, že si dáváte na čas, abyste pochopili svůj problém, a nepodnikáte hned kroky, neznamená, že nejste "akční člověk".

Současně se po přemýšlení, po úplném zpracování svého problému musíte rozhodnout. Lze ho vyřešit? Stojí za to ho řešit? Lze ho ovládnout? Nebo byste ho měli opustit a zapomenout na něj?

Dejte své mysli pádné důvody, aby se vydala nějakou cestou, a ona ji bude následovat.

Překonání přemýšlení

Nadměrné přemýšlení automaticky ustane, když vyřešíte problém, který vás k přemýšlení vede. Pokud musíte přemýšlet více, abyste se rozhodli, jakou kariéru si máte vybrat, než abyste se rozhodli, co budete jíst k večeři, kde je na tom něco špatného? Proč démonizovat nadměrné přemýšlení?

Nadměrné přemýšlení je většinou dobrá věc. Pokud jste nadměrný myslitel, jste pravděpodobně inteligentní a dokážete se na problém podívat ze všech úhlů. Neměli byste se zaměřovat na to, jak přestat přemýšlet, ale na to, proč přemýšlíte, zejména proč vaše přemýšlení nefunguje.

Nemáte řešení v dohledu? Co takhle změnit způsob, jakým k problému přistupujete? Co takhle vyhledat pomoc člověka, který se potýká se stejným problémem?

Žijeme v době, kdy se na nás neustále valí stále složitější problémy. Pryč jsou doby, kdy jsme museli jednoduše lovit a sbírat, abychom se uživili.

Naše mysl je přizpůsobena prostředí, v němž život nebyl zdaleka tak složitý jako dnes. Pokud tedy vaše mysl chce strávit více času zabýváním se nějakým problémem, nechte ji. Dejte jí pauzu. Potýká se s úkoly, které ani nebyly zmíněny v jejím popisu práce.